záhlaví.jpg

Zrození křesťanství

 

Hovoříme-li zde o náboženství, zcela jistě nemůžeme pominout nám nejbližší náboženství a to křesťanské. Úvodem si řekněme, že v prosinci 1945 našli místní rolníci v okolí města Nag Hammádí v hornoegyptském pohoří Dlabal al-Tárif hliněný džbán, ve kterém bylo ukryto třináct papyrových kodexů, svázaných ve vydělané gazelí kůži. Tyto texty, později nazvané Gnostická evangelia popisují Ježíšovy výroky a přesvědčení úplně jinak než Nový zákon. Tato evangelia sice pojednávají o Ježíšovi, ale zároveň hlásají přesvědčení, že hlubokým poznáváním sama sebe poznává člověk i Boha - čili, že člověk má sám v sobě hledat zdroje radosti, smutku, lásky a nenávisti, a tím najde Boha ve svém nitru.

Po smrti Ježíše si křesťanské hnutí začínalo získávat oblibu, šířilo se z jednoho regionu do druhého a příběhy o Ježíšovi byly ovlivňovány prostředím jednotlivých komunit, ve kterých přežívaly. Obíhaly desítky různých příběhů - evangelií, které si často i protiřečily. Ve svých počátcích bylo křesťanství ilegální a křesťané byli pronásledováni. Potřebovali se proto sjednotit kolem něčeho pevného a jednotného. Tímto základem ovšem nemohla být navzájem si protiřečící evangelia. Proto byla někdy okolo roku 180 pod vedením lyonského biskupa Irenea ustavena jednotná věrouka. Nadále měla existovat jediná církev s jedinou soustavou dogmat a obřadů a vše ostatní bylo odmítnuto jako kacířské. Nová doktrína byla nesmiřitelná - mimo pravou církev není spásy. Nová církev byla rovněž prohlášena za katolickou, tj. universální. Biskup Ireneus rozhodl, že nadále mají existovat čtyři pravá evangelia, proto prý existují čtyři hlavní světové strany a čtyři hlavní větry. Jsou prý věrná, naprosto spolehlivá a úplně postačují potřebám věřících. Přitom v žádném gnostickém evangeliu se nepíše o Ježíšovi jako o božím synovi, nepíše se o neposkvrněném početí, nepopisuje se jeho zmrtvýchvstání a není tam ani pašijový příběh. Ale i úředně stanovená evangelia byla postupně doplňována. Například Markovo evangelium bylo o padesát let později doplněno Matoušem právě o zmrtvýchvstání Ježíše. Trvalo až do roku 367, než zavládla konečná shoda na 27 textech, které dnes nazýváme Nový zákon. Poté církev vyvinula maximální snahu o to, aby všechna ostatní evangelia, označená jako heretická, tj. kacířská, byla spálena. Jejich šíření bylo zakázáno pod trestem smrti a věčného zatracení. Čtyři kanonická evangelia představují Ježíše jako Spasitele, Mesiáše a Syna Božího. Evangelia nalezená u Nag Hammádí však popisují jako učitele a osvíceného filosofa - tedy jako obyčejného člověka. Také všechny rituály, provozované od čtvrtého století včetně víry v nadpřirozeno jsou výmysly, doplněnými až mnohem později a přebrané převážně z pohanských náboženství. Egyptský sluneční kotouč byl převzat do křesťanství jako svatozář. Piktogram bohyně Isis, pečující o malého Hora byl převzat jako panna Marie s Ježíškem. Předkřesťanský bůh Mitra - nazývaný „Boží syn a světlo světa"  se narodil 25. prosince, zemřel, byl pochován v kamenné hrobce a po třech dnech opět vzkříšen. Dvacátý pátý prosinec je také dnem narození Osirida, Adónise a Dionýsa. I posvátný den v týdnu byl ukraden, tentokrát zase pro změnu  Židům. Původní křesťané slavili židovský sabat v sobotu, ale římský císař Konstantin, žijící ve 4. století, zakladatel křesťanství jako státního náboženství,  jej přesunul na neděli, aby odpovídal pohanskému Dni slunce (Sunday). Jeho matka Helena, císařovna římská, se proslavila se tím, že po zavedení křesťanství jako oficielního náboženství se vydala do Palestiny, doprovázená Eusébiem, řeckým kronikářem, žijícím v Palestině. Putovala po místech, kde podle legend žil Ježíš a určovala „svatá místa". Informace získávala mučením Židů. Údajně tak našla i Kristův kříž. Nechala postavit i chrám Božího hrobu na místě, které sama určila. Následujících 800 let, až do první křižácké výpravy měli ovšem klíč k tomuto chrámu muslimové.

Starý zákon který je jakousi kronikou židovského národa hovoří o Abrahámovi, kterého Bůh povolal, aby lidi spojil bez ohledu na odlišné jazyky a kulturu. Většina lidí vůbec netuší, že společný kořen náboženství židů, křesťanů i muslimů je právě u Abraháma, zakladatele monoteismu. Abrahámova žena Sára nemohla mít děti a tak přesvědčila Abraháma, aby zplodil dítě s arabskou otrokyní Hagar. Ta potom podle starobylých obyčejů musela porodit dítě na klíně Sáry, aby bylo uznáno jako právoplatný potomek. Poté co se takto narodil syn Izmael, otěhotněla i Sára, které se narodil syn Izák. Po Abrahámově smrti vyhnala Sára otrokyni Hagar s jejím synem Izmaelem a tím se semitské společenství rozštěpilo na Araby a Židy. Židovská víra čerpá své přesvědčení od proroka Mojžíše, jehož původ Židé vystopovali až k Izákovi a Abrahámovi. Několik století poté přichází Ježíš - židovský prorok - s novým učením, svou vlastní verzí Abrahámova náboženství. O dalších pár set let později se objevuje Mohamed s tvrzením, že ve skutečnosti je pravým Božím poslem on. Slibuje návrat k původnímu Abrahámovu učení, přičemž tentokrát k němu vede spojnice samozřejmě přes Izmaela a tak vzniká islám. Proto křesťanští vůdcové pokládali islám za kacířství a ne za nové náboženství. Židovské náboženství bylo křesťanskými pohlaváry označeno za vyznávání rannějšího, neúplného zjevení Boží vůle a z tohoto důvodu opovrhováno. Když Mohamed zemřel, rozštěpil se i Islám kvůli sporu, kdo je Mohamedovým pravým následovníkem na sunnity a šíity. Ježíše však uctívají všichni.

Z výše uvedeného plyne, že křesťanství, tak jak je nám předkládáno dnes, je náboženství, postavené na lži, klamu a pokrytectví. Zatímco muslimové zcela logicky a rozumně pokládají Krista za jednoho z tehdejších proroků, křesťanství z něho udělalo nadpřirozenou bytost a zcela nesmyslně jej postavilo na roveň kouzelníků, skřítků, hejkalů a jiných pohádkových bytostí. Středověké křesťanství se velmi ostře stavělo proti vědeckému pokroku a středověké vědce označovalo za čaroděje a kacíře. Nejenže je označovalo, ale dokonce je i fyzicky likvidovalo. Za jediné nositele kultury tak byli uznáváni pouze jezuité, sloužící církvi svaté pod heslem „účel světí prostředky". To znamenalo, že ve jménu církve svaté mohly být beztrestně páchány i zločiny. Pokrytectví církve je možné dokázat i na vztahu k ženám. Zatímco muslimský panovník měl zcela legitimní harém, křesťanští panovníci, které oddával sám papež, a měli být vzorem všech ctností, měli ke stejnému účelu takzvané dvorní dámy. Žena je chápána muslimským náboženstvím (ale i židovským) jako prostředek k rozmnožování. Vezmeme-li v úvahu, že ve starověkých náboženstvích se zachovala vzpomínka na vznik člověka v důsledku genetického inženýrství mimozemšťanů, kde ženy (samičky) původních primátů byly použity pro rozmnožování populace, není na tom nic divného. Z toho potom vychází i špatné pochopení této skutečnosti křesťanskými teoretiky, že pohlavní styk je něco nečistého, protože ti, co prováděli rozmnožování člověka jako první, to dělali zcela jiným způsobem, což už tito teoretici nevěděli nebo nechtěli vědět.

Křesťané zcela nepochopitelně udělali z aktu, který zajišťuje přežití a rozvoj všeho živého, něco zcela nečistého, co se musí pečlivě skrývat. Stačí se ale jen rozhlédnout po okolní přírodě a zjistíme, že v přírodě je tomu naopak. V genech všech živočichů je zabudován mechanizmus, který zajišťuje, že každý živočišný druh je svými hormony nucen vyhledávat svůj sexuální protějšek a rozmnožovat se. Milostné hry - předehry je možno pozorovat u všech vyspělejších živočišných druhů. Proč by člověk měl být výjimkou?

Závěrem je tedy možno konstatovat: Jestliže křesťanství zpochybňuje tento první zákon přírody, nemůže to být dobré náboženství.

 

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (4643 | 38%)
Ne (3756 | 31%)
editor A.Radechovský , pomocný editor Daniel Škarda
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one