záhlaví.jpg

Historická ověřitelnost bible

              Bible je bezesporu i cenným zdrojem pro pátrání po činnosti „bohů". Dozvíme se například, že v době patriarchů máme co do činění s henoteismem, to znamená s vírou, že sice existuje více bohů, avšak že je třeba uctívat pouze ochranného boha kmene. Tím je potvrzována teorie o tom, že „bohové" považovali jednotlivé lidské skupiny za svůj majetek, starali se o ně, ale v případě neposlušnosti je přísně trestali - obvykle smrtí. Tento přístup „bohů" k lidské populaci vysvětluje i to, proč židé směli mít otroky. Samotné biblické příběhy jsou velmi podobné tomu, co se dělo při kolonizování Ameriky Španěly: násilí, slzy, krev a hromady mrtvol. Přitom i jihoameričtí Indiáni byli přesvědčeni, že je opět navštívili jejich „bohové". Španělé se totiž objevili ke konci posvátného 52 letého cyklu a na obloze se navíc objevila kometa. Je zajímavé sledovat, jak kritika pravdivosti bible musela ustupovat pod tíhou nových zjištění, například z archeologie. Už bylo zmíněno místo Abrahamova dětství, Ur Kaldejských (Babylónie, dnes Irák-Perský záliv). Samotná existence tohoto města byla dlouho nejistá a kritikové prohlašovali, že například Mojžíš nemohl napsat první knihy bible, protože v jeho době ještě nebylo známé písmo. V Ur Kaldejských však bylo objeveno a podrobně zkoumáno. Bylo zjištěno, že mnoho set let před Abrahamem (a tedy i před Mojžíšem) bylo písmo velmi rozvinuté. Nedávné objevy řady starověkých měst a civilizací potvrzují nikoli "postupnou evoluci písma a kultury", ale to, že civilizace po počátečním rozkvětu vždy upadaly. Úpadek civilizací připomíná vymírání druhů v biologii - ne evoluci, ale pád. V této oblasti bydleli Chetité (Hetité), o kterých bible hodně mluví. Avšak z jiných pramenů nebylo až do začátku 20. století o tomto národu nic známo. To bylo příčinou další mocné kritiky bible - jako knihy historicky nespolehlivé. Později bylo zjištěno, že Chetité tvořili jeden z nejmocnějších a nejvlivnějších národů starověku. Totéž platí o Edomu a Edomitech a dalších národech. Asi nejznámější knihou, populárně dokládající historickou pravdivost bible, je A bible má přece pravdu od Wernera Kellera. Další práce na toto téma jsou od Freeho, Ungera, Pfeiffera, Allise a jiných. Význačný archeolog dr. Nelson Glueck řekl: "Mohu kategoricky prohlásit, že zatím není archeologického objevu, který by vyvracel záznamy bible. Desítky archeologických nálezů potvrzují v jasných konturách nebo v přesných detailech historické líčení bible." (Rivers in the Desert) Dr. Zeev Shremer, vůdce geologické výpravy na sinajský poloostrov, prohlásil: "Máme své vlastní mapy a přehledné geodetické náčrty, ale samozřejmě tam, kde se bible a mapy rozcházejí, dáváme přednost Knize knih - bibli."(Je bible skutečně Boží slovo? - The Sun, San Bernardino, Kalifornie). Rovněž moderní věda, nazývaná genetika potvrzuje biblický záznam historie člověka. H. Benedict a G. Weltfisch (antropologové) vyjadřují tuto myšlenku: "Co je v bibli již po staletí psáno o Adamovi a Evě, otci a matce celého lidského pokolení, to dokázaly vědecké výzkumy, že totiž všechny národy Země tvoří jedinou rodinu a mají společný původ. Věda popisuje složi-tou stavbu lidského těla, v němž všechny orgány spolupůsobí, aby je zachovaly na živu, jeho pečlivě vymyšlenou stavbu, která by se nemohla náhodně vyvíjet u všech stejně, kdyby lidé neměli žádný společný původ... Lidé všech ras jsou bratři, jak totéž říká bible." (Rasy lidstva) Ve spisu Co je rasa? vydaném UNESCO čteme: "Kdybychom šli stovky generací zpět, dospěli bychom ke kořeni stromu lidské rodiny, k prvnímu ´homo sapiens´...Můžeme zcela dobře nazývat svého společného předka Adamem, což znamená hebrejsky člověk, neboť známý biblický příběh potvrzuje vědecké zjištění, že dnešní lidé jsou společného původu." Kromě toho je si třeba povšimnout, že název „člověk" sám od sebe neurčuje pohlaví, ale živočišný druh, jako když řekneme had, ryba nebo pták. Proto docela dobře prvním člověkem mohla být žena (nebo spíše ženy) , vhodná k dalšímu umělému rozmnožování člověka. To ostatně dokazuje současná genetika, která zjistila, že ženské chromozomy X jsou o desítky tisíc let starší než mužské. Dokonce i mezopotamské báje hovoří o tom, že se první člověk nemohl sám rozmnožovat.(viz Vznik člověka ). V klínových tabulkách vykopaných v Babylonu se píše, že bůh Enki má ne-mocné žebro (sumersky "ti"). Bohyně povolaná mu žebro vyléčit se jmenuje "Ninti" ("Paní s žebrem"), přičemž není zcela jasné, zda výraz žebro byl přeložen ve správném významu. Další význam "ninti" je "dát život" tj. "paní, která dává život". Hebrejci nahradili Ninti Evou (jejich legendární pramáti lidstva, "paní, která dává život"). Manipulace s „božím žebrem" ale nebyla zapomenuta a byla upravena do podoby, kterou známe z bible, že totiž Eva pochází z žebra Adamova. To proto, že tvůrci bible nebo její pozdější upravovatelé nemohli připustit, že „bůh" by mohl být nemocen a že by jej musel někdo léčit. Okolo první ženy je ovšem více nejasností. Podle židovské báje byla ještě před Evou Adamovou první ženou Lilith, kterou Bůh stvořil stejně jako Adama z hlíny a stejně jako Adamovi jí vdechl nesmrtelnou duši. Měla s ním "třpytné syny a zářivé dcery". Pak se s ním nepohodla a pronesením božího jména se změnila v démona. Stejná pověst se objevuje i v dalekém Tibetu. Tibetská Brag-srin-mo je noční démon z východních pouští (stejně jako Lilith v mýtech babylonských) a manželkou prvního člověka a a matkou lidstva. Můžeme z toho vyvodit, že autoři bible v průběhu času zřejmě něco upravili podle tehdejších potřeb. Že bible vznikla na základě reality svědčí i další skutečnosti. Nikde se nedočtete v této tisíce let staré knize o tom, že Země je plochá placka. Naopak, bible již staletí před Kristem hlásala, že Země je kulatá, "zavěšena na ničem" a není hodna žádného uctívání - jen normální péče, tak jako pečujeme o svůj domov. Zeměkoule tedy není Bůh (Gaia). Tisíce let bible učí lidi základní hygienická pravidla, například karanténu pro infekčně nemocné lidi - zatímco lékaři, kteří bible nedbali, ještě v 19. století zabíjeli pacienty svýma rukama, když si je nemyli a nesterilizovali. (Až v 19. století proti tomu vystoupili profesoři Semmelweis, Pasteur a další - a jak jinak, byli vysmíváni). Se současnými technickými znalostmi můžeme v bibli objevit příběhy, které ač dříve vypadaly jako báchorky, z dnešního pohledu jsou zcela všední. Příkladem může být příběh o Jonášovi a velrybě. „Jahve rozkázal svému proroku Jonášovi, aby odešel do Jeruzaléma a prorokoval zánik města. Zde bych chtěl poznamenat, že výraz „prorok" označoval původně „toho co viděl" (myšleno boha) a byl jím pověřen sdělit něco ostatním lidem, protože izraelský bůh se obvykle na veřejnosti nezjevoval. Jonáš tedy šel a splnil, co mu bylo nařízeno. Lidé se zalekli a upustili od rozmařilého a nespravedlivého života. Proto se nad nimi Jahve slitoval. Proroctví se nenaplnilo a Izraelci nazvali Jonáše falešným prorokem. Po čase rozkázal Jahve proroctví zkázy ve městě Ninive. Jonáš se však obával, že lidé se napraví a opět ho nazvou falešným prorokem. Raději nastoupil na loď, která plula hodně daleko. Tu se zvedla vichřice, moře se rozbouřilo a vlny ohrožovaly loď. Lodníci ponořili Jonášovi nohy do vody. Moře se ihned utišilo. Vhodili tedy Jonáše do vody, moře se uklidnilo a loď plula rychle k cíli. Jahve poslal Jonášovi velikou rybu, která ho spolkla. Jonáš se pohyboval v jejím břiše jako v místnosti. Jonáš ušetřil velké rybě život a ta mu za to umožnila vidět podmořský svět. Proto vyslal Jahve malou rybu, která ho spolkla, aby neměl tolik prostoru. Jonáš začal Jahva prosit, a on se nad ním slitoval. Jonáš se vydal prorokovat zkázu do Ninive. Lidé začali litovat svých činů a Jahve se rozhodl odložit trest o 40 let." Na základě dnešních znalostí bychom mohli tento biblický zápis přeložit asi takto. „Bůh" potřeboval získat Jonáše živého, aby mu posloužil jako prorok. Přiměl tedy námořníky prostřednictvím „bouře", aby ho vhodili do moře, kde jej nechal vylovit ponorkou. (Kdo viděl třeba ve filmu záběr rychle se vynořující - téměř vyskakující atomové ponorky, musí připustit, že se tvarem i pohybem značně podobá velkým kytovcům). Uvnitř „ryby" se pohyboval zcela volně a mohl přes průhledná okna sledovat podmořský svět. Protože však velká ponorka nemohla přistát u břehu, musel Jonáš přestoupit do značně menšího výsadkového člunu, který jej dopravil ke břehu, kde potom splnil svůj úkol. Další potvrzením, že autoři bible čerpali z mezopotámské kultury je pověst o potopě. Předlohou biblického Noe je Utanapištim, kterému bůh Ea poslal vzkaz prostřednictvím rákosové chýše. Ty, chýše z rákosu slyš! Ty, stěno, rozuměj! Muži šupparacký, synu Ubartua strhni dům, vystav loď bohatství zanech, život vyhledej! Majetek v nenávisti měj, život zachovej! Všechno sémě živoucí do lodi uveď! Za povšimnutí stojí, že stejně jako izraelský bůh, mluví se svým chráněncem prostřednictvím „něčeho", v tomto případě stěny. Židovský bůh promlouval prostřednictvím „archy úmluvy" zřejmě proto, že Židé cestovali pouští a neměli tudíž trvalé obydlí. Technické výrazy jako vysílačka nebo reproduktor patří do technického slovníku dnešní doby, ale protože se fyzikální zákony zcela jistě nezměnily, můžeme předpokládat, že se jednalo o přenos zpráv pomocí elektromagnetické energie, stejně jako dnes. Z uvedených důkazů ovšem plyne nezvratná skutečnost, že Bible není dílem božím, jak mnohdy tvrdí i někteří kreacionisté, ale vznikla převzetím pověstí starší (mezopotámské nebo též sumerské) kultury a jejich úpravou a zapracováním do kultury židovské. Samo-zřejmě nelze vyloučit její další úpravy z nejrůznějších důvodů.

 

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (4637 | 38%)
Ne (3754 | 31%)
editor A.Radechovský , pomocný editor Daniel Škarda
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one