záhlaví.jpg
Židovské pověsti 

        

V dávných dobách se vědomosti předávaly pouze ústně. Jejich písemný zápis se objevil až mnohem později. Přesvědčit se o tom můžeme ještě dnes u některých přírodních národů v Africe, Amazonii i Oceánii. Část židovských pověstí se v písemné formě dostala do Starého zákona. Ta část, která byla tvůrcům křesťanství nepochopitelná nebo pro ně byla nepřijatelná, byla označena za kacířské a utajena nebo rovnou zničena, pokud už byla v písemné podobě. Část těchto církvi nepohodlných pověstí se zachovala v Etiopii, kam moc katolické církve zasáhla jen omezeně.Tyto pověsti praví, že Pán Bůh - ať už je tím míněn kdokoliv - dávno před stvořením Země  stvořil jiné světy: „Na počátku Hospodin stvořil tisíc světů, potom stvořil zase jiné světy a všechny nejsou nic proti tomuto. Hospodin tvořil a ničil světy, zasazoval stromy a rval je z půdy, protože byly ještě neuspořádané a jedno se potíralo s druhým. A On pokračoval v tvoření a ničení světů, až stvořil náš svět; pak pravil: tomu zde patří mé zalíbení, ony se mi nelíbily. Z tohoto líčení je zřejmé, že Stvořitel nebyl neomylný, ale že postupoval podobně, jako dnes postupují výzkumné ústavy nebo konstruktérské dílny. V tomto případě tedy není popisována činnost Stvořitele vesmíru a života (NSN), ale jakýchsi inteligentních, přírodních zákonů znalých bytostí, které umí využívat gigantická kvanta vesmírné energie, umí cestovat vesmírem, umí provádět genetické manipulace a rozmnožovat živé organizmy. Je zde pravděpodobně popsán i jejich kosmický dopravní prostředek, jako soustava sedmi nebí. První nebe, ze kterého se pozorují lidé se jmenuje „Vilon". Nad ním leží „Rakia", kde jsou hvězdy a planety. Ještě dál leží „Šekachim", „Gebul", Makhon" a „Maon. Nejvyšší nebe se jmenuje „Araboth" a v něm přebývají serafíni, jsou tam svatá kola a cherubíni. Jejich těla jsou z vody a ohně a přece zůstávají celí, protože voda neuhasí oheň a oheň nevypaří vodu". Slovo cherub zřejmě pochází z babylónského slova karabu (akkadské kuribu - požehnaný,), které označuje služebníky bohů. Někdy je vznik slova spojován se slovem kirabu, jménem  asyrského božstva v podobě okřídleného býka. V dalším si ukážeme, že takto byla označována technická zařízení - přesněji řečeno létající stroje - a proto se zřejmě objevuje i představa okřídleného býka. Musíme si uvědomit, že tehdejší lidé znali pouze pojmy z běžného života, kam patřily i pojmy „bůh", „člověk" a „zvíře". Technický slovník jim samozřejmě úplně chyběl, protože žádné stroje neznali. Proto také Indiáni o tisíce let později pojmenovali parní lokomotivu, kerá se objevila uprostřed prérie "ohnivý kůň". Jestliže něco tedy sloužilo bohům a nebyl to člověk, potom to mohlo být už jenom zvíře. A jestliže to létalo, muselo mít ono zvíře křídla. Proto například okřídlený býk nebo známý okřídlený kůň Pegas. Opět to souvisí s ústním předáváním informací. Jestliže někdo třeba v pátém století prohlásil, že anděl přiletěl a že měl zářivá křídla, nikoho nemolo napadnout letadlo nebo helikoptéra, ale někdo, kdo měl křídla. Tak to také tehdejší umělci malovali. Semitské slovo posel bylo přeloženo do řečtiny jako angel, t.j. anděl. Neznamená to tedy nic jiného, než že lidi navštěvoval posel „bohů".

Obdobná situace nastává při popisu kosmického komplexu. Vždyť co jiného to mohlo být, než nebe nebo vesmír, když tam žijí „bohové"? Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na způsob překladu těchto slov.

 

Něco podobného jako Židé, popisují a ztvárňují i jihoameričtí Indiáni na jedné straně zeměkoule a Číňané na druhé. Například indiáni Kogi hovoří ve svých pověstech o vejčitém útvaru s devíti vrstvami. Tato pověst byla patrně nepřesně přeložena jako pověst o vesmíru.  Čínský „oltář nebes" je kulatý útvar tvořený čtyřmi nad sebou ležícími plošinami a pátou uprostřed. Příčkami vedoucími shora dolů jsou plošiny rozděleny do dvanácti různých stupňů. Stejný oltář byl nalezen v Peru. Podle všeho se jedná o popisy kosmického komplexu cestujícího ve vesmíru, který mohl mít sedm nebo ale také devět obrovitých prstenců nad sebou, spojených středovým tubusem pomocí příčných nosníků - chodeb. Potom první prstenec mohl být skutečně vyhrazen části posádky, která měla na starosti pozorování lidí. Druhý prstenec sloužil jako astronomická observatoř a nejvyšší „nebe" sloužilo jako přistávací prostor, odbavovací hala pro cestující s hangáry pro cherubíny, serafíny a posvátná kola, což byly dopravní prostředky mimozemšťanů (jejich těla jsou z vody a ohně). V egyptském Údolí královen v hrobce královně Nefertari byl nalezen záznam se jmény „sedmi nebeských krav", které se jmenovaly:

1)      „dům Ka, vládce všehomíra",

2)      „Imentet stojící před svým místem",

3)      „Ona z Chemnis, povyšovaná bohem",

4)      „Nebeský oblak, nesoucí bohy",

5)      „Ona, vlastnící život, barevná a rudovlasá

6)      „Ona , velmi oblíbená",

7)      „Ta, jejíž jméno vyvolává násilí".

Jen těžko lze posoudit květnatost mluvy pisatele a následně práci překladatele, ale můžeme se domnívat, že se mu podařilo věrohodně přeložit slova obvyklá, jako jsou vlasy a dům. Protože „vládce všehomíra" asi nebude bydlet na nebi v krávě, nejedná se zřejmě v pravém slova smyslu o krávy, ale o něco, co poskytuje materiální zdroje a služby stejně jako kráva. V naší mluvě například "koza" znamená podklad pod něco.  Na koze se třeba řeže dříví nebo slouží jako podklad pod lešení a pod. Jestliže tedy v něčem bydlel, dnes bychom to nazvali vesmírná základna, stanice nebo kosmický komplex. Potom bychom mohli usuzovat na to, že „dům Ka" je obytná zóna, „nebeský oblak nesoucí bohy" by případně mohlo být židovské „sedmé nebe", kde parkovaly dopravní prostředky a „Ona, vlastnící život, barevná a rudovlasá"by mohlo být označení pro pohonnou jednotku s tryskami, odkud šlehají plameny. Násilí (sedmá kráva) obvykle vzniká při použití zbraní, takže by se mohlo jednat o jakousi bojovou palubu, vybavenou zbraňovými systémy. Vycházeje z lidské mentality bylo by možné předpokládat, že „Ona , velmi oblíbená", je odpočinková a relaxační zóna.

Jestliže se tedy na Zemi používala technická zařízení, je zřejmé, že minimálně dopravní prostředky potřebovaly pohonné hmoty, místa pro případné opravy - servisní stanice, možná i navigační stanice a prostory pro ubytování personálu. Byly tedy vybudovány „chrámy", kam sestupovali „bohové". Na pomocné práce bylo ovšem možno vycvičit člověka a tak vznikli „kněží", kteří ovšem nesměli pod trestem smrti (viz krutost izraelského „boha", který každou neposlušnost trestal smrtí) prozradit, jaké „náboženské" úkony provádějí. Časem ovšem tyto technické úkony zdegenerovaly na pouhé náboženské obřady a přinášení obětí.

Když už jsme narazili na „nebeské krávy", bude jistě dobré pro lepší pochopení starobylých textů osvětlit pojem „posvátné zvíře" všeobecně. Ať už je tento výraz přeložen přesně nebo ne, z kontextu a z porovnání tohoto výrazu ve více souvislostech je zřejmé, že takto byla označována neznámá technická zařízení. Byl-li použit konkrétní název zvířete, pak toto zvíře vystihovalo vzhled nebo činnost daného zařízení (schopnost létat, rychlý pohyb, stupeň nebezpečnosti apod.) Skutečná zvířata, označená jako „svatá (posvátná) byla potom později uctívána. Můžeme si sami pro sebe položit otázku, proč je kráva v Indii posvátné zvíře? Má to něco společného s nálezem v egyptské hrobce?

            V Židovských pověstech je popsán i velmi pozoruhodný způsob vzdělávání našich předků. Píše se zde o andělovi jménem „Raziel", který seděl u proudu vytékajícího z Edenu, který předal našemu praotci Adamovi zvláštní „safírovou" knihu a ujistil jej, že  se z této knihy dozví vše „co tě potká až do dne kdy zemřeš a také z tvých dětí, které přijdou po tobě, až do posledního pokolení, ten, kdo bude vlastnit tuto knihu bude vědět, co se stane měsíc po měsíci a mezi dnem a nocí; všechno mu bude otevřené … jestli vypukne neštěstí nebo hlad, jestli obilí se urodí, bude-li déšť nebo sucho". „A v hodině, kdy Adam přijal knihu, vzplál na břehu řeky oheň a v plamenech anděl stoupal k nebi. Tu Adam věděl, že posel byl anděl boží a že knihu mu seslal „svatý král". Pozoruhodný je i obsah knihy. „V té knize byly vryté nejvyšší znaky svaté moudrosti a sedmdesát dva druhy věd v ní byly obsaženy, které se opět dělily na šest set sedmdesát znaků nejvyšších tajemství. Také tisíc pět set klíčů, které nebyly svěřené svatým tohoto světa, bylo ukryto v té knize. Když však Adam „zhřešil", kniha mu „uletěla". Po dlouhém pokání mu však archanděl Rafael přinesl safírovou knihu zpět. Kniha byla dále předávána potomkům, až se dostala k praotci Noe, který se z ní „naučil poznávat dráhy všech planet a také dráhy Aldebaranu, Orionu a Siria", což bylo zvláště zdůrazněno - proč? Z knihy se Noe dověděl „…jména jednotlivých nebes a jména nebeských sluhů". Zde je nutné si zvláště povšimnout, že nebesa nejsou jedna! Kniha se údajně dostala cestou dalších potomků až ke králi Šalamounovi. Zde by se možná hodilo poznamenat, že v babylonských básních je zmínka o tom že Adam - Adapu, první člověk, žil později ve městě E-ri-du. Jak přišli starověcí kronikáři na safírovou knihu, když se v té době psalo na kámen, hliněné destičky, na kůži, kov, později na papyrus, ne však na tvrdé drahokamy. Předně to „něco" muselo mít tvar knihy, tj. hliněnné destičky nebo rozvinutého svitku papyru a muselo to být popsáno písmem a zřejmě i opatřeno obrázky. Muselo to však být výjimečné něčím, co pisatel charakterizoval jako safír. Před padesáti lety bychom asi těžko tuto hádanku vyřešili. Dnes vám ale každý školák řekne: „ale to je přece notebook". Na modrozelené obrazovce připomínající barvou safír se přece objevují různé „vědomosti" buď ve formě slov nebo i obrázků. A napájení? Známe přece solární kalkulačky, které baterie nepotřebují, ale stačí jejich napájecí články vystavit světlu.

Ale ani pramáti Eva nepřišla zkrátka, co se týče pozoruhodných událostí, neboť je psáno: „Tehdy Eva pohlédla k nebi a spatřila přijíždět světelný vůz, tažený čtyřmi nádhernými orly, jejichž nádheru nedokázal popsat nikdo zrozený z mateřského lůna. A viz, Hospodin, Mocný, vstoupil do tohoto vozu; táhly ho čtyři větry, cherubíni řídili větry a před nimi kráčeli nebeští andělé…". Dřívější ilustrátoři biblických scén kreslili doslova podle popisu a samozřejmě podle svých znalostí. Jak by asi vypadala kresba lokomotivy, kterou američtí Indiáni nazývali „ohnivý oř"? Tehdejšímu pozorovateli samozřejmě chyběla potřebná technická slovní zásoba a tak nebyl schopen popsat létající zařízení se čtyřmi tryskovými motory a přídavnými vrtulemi pro let v atmosféře, které bylo pravděpodobně pokryto ochrannou vrstvou zlata, které bylo v té době velmi rozšířeným kovem a jeho hojné používání je rovněž popsáno v řadě biblických textů.

Velmi zajímavý je i údaj o tom, že Eden existoval dávno předtím, než byla stvořena Země : „…všechny prostory a rostliny a také klenba nad ním a podlaha pod ním - všechno už tam bylo a teprve tisíc tři sta šedesát jeden rok, tři hodiny a dva okamžiky potom bylo stvořeno nebe a země". Nedá nám pravděpodobně moc práce vzpomenout si na americké pokusy o vytvoření autonomního biosystému, který by umožňoval posádce kosmické lodi přežít dlouhotrvající vesmírné lety. Potom už by stačilo vytvořit prostředí s obdobnými životními podmínkami jako v oné biolaboratoři a začít pěstovat ve velkém to, co bylo přivezeno. Použitá slova „klenba" a „podlaha" nám dovolují utvořit si závěr, že biolaboratoř Eden byla součástí kosmické lodi, nebo přesněji kosmického komplexu jménem Marduk (Nibiru). A jestliže se v jiných mýtech objevuje představa vejce, ze kterého vzešel „bůh", aby stvořil zemi a nebesa, může to jen utvrdit naši představu o obrovském hvězdném plavidle vejčitého tvaru, tvořeném sedmi nebo devíti prstenci různého průměru na společné ose, které se otáčely a vytvářely tak umělou gravitaci.

            Na takovém vesmírném komplexu musel ovšem panovat přísný pořádek a neposlušnost se trestala stejně přísně jako později při pochodu Židů pouští - smrtí. Když se Nejvyšší rozhodl, že stvoří člověka, zeptal se - čistě formálně - skupiny „andělů". Ti byli proti. „Tehdy Hospodin vztyčil svůj prst a všechny je upálil." Znovu se Hospodin zeptal jiných „andělů" - výsledek byl stejný. Třetí skupina „andělů" odpověděla, že si Nejvyšší stejně dělá co chce, nechť tedy učiní dle vůle své. Tak stvořil Adama „vlastníma rukama". První lidský model měl v mnoha směrech překonávat „anděly". Obzvlášť je rozčilovalo, že člověk dostal moc nad celou planetou a později se také mohl rozmnožovat. V „nebi" se objevila závist a žárlivost. S Nejvyšším však nesouhlasili nejen „andělé", ale i vyšší hodnostáři: „Semael byl mezi nimi nejvyšší kníže, protože svatá zvířata a serafíni měli po šesti párech křídel, on však jich měl dvanáct. A Semael se tam odebral a se všemi nejvyššími pohlaváry se spojil proti svému Hospodinovi a shromáždil kol sebe své zástupy a sestoupil s nimi a začal na Zemi hledat spojence". Takovou vzpouru nemohl Nejvyšší připustit. Srazil Semaela a jeho houf z místa svatosti a svrhl je s nebe. Podle Židovských pověstí při hříchu v zahradě Eden také nešlo o ono proslulé jablko, nýbrž tentýž strůjce spiknutí Semael svedl a obtěžkal Evu. Protože došlo ke genetickému spojení „pozemské lidské samičky" a vyšší formy života, ať už jakýmkoliv způsobem, odlišili se potomci velmi výrazně od zvířecí říše svými mentálními schopnostmi. To bylo alegoricky vyjádřeno studem za vlastní nahotu, protože jak známo, ani cvičená zvířata se nestydí. To je tedy onen prvotní hřích - přeměna lidí ze zvířat na bytosti vyššího typu.  Pověst praví, že po dokonání hříchu „se mu zadívala do tváře, a hle, ta neměla pozemskou podobu, nýbrž nebeskou". Zde bych rád udělal vsuvku a zmínil se o podivném okřídlení Semaela. Jestliže byl hodnostář, dokonce nejvyšší kníže, je nelogické srovnávat jeho okřídlení s posvátnými zvířaty. Navíc z biblických textů je zřejmé, že posvátnými zvířaty nazývali Židé jim neznámé a nepochopitelné létací stroje.  Zde pravděpodobně došlo k nepochopení při překladu nebo při přepisování textu. Logičtěji by zněl text, že „Semael používal dopravní prostředek s dvanácti páry nosných ploch (nebo snad vrtulí?), zatímco ostatní pouze se šesti páry". To by odpovídalo i současným zvyklostem - čím vyšší funkcionář, tím lepší auto nebo letadlo. Rovněž nemůžeme dát ruku do ohně za překlad pojmu "křídlo" a musíme si to raději přeložit jako "něco, co umožňovalo létání ". Proto možná na sumerských malbách vidíme spíše okřídlená zvířata, než bohy.

Jak je zřejmé, chtěl tento odpadlík zmařit genetické pokusy svého šéfa. V tom mu vydatně pomáhali „padlí andělé", kteří „….sestoupivše na zem, zmocňovali se lidských žen". Živočišná plodnost těchto „andělů" narostla do ohromných rozměrů: „Z nich pak vzešli obři, kteří byli mohutného vzrůstu, „… kteří vztáhli ruku ke krádežím a plenění a prolévání krve. Obři dále plodili děti a množili se jako plazi - šest se jich rodilo najednou". Židovské pověsti dokonce vyjmenovávají pokolení obrů. Byli to Emitové neboli Hrozní, Refaité neboli Giganti, Giborimové neboli Násilníci, Samsunité neboli Lstiví, Avidové neboli Obrácení a Nefilimové, zvaní Satani.

Ale nebyli jen obři. Židovské pověsti se často zmiňují o podivných křížencích a o kuriózních životních formách. Byly to bytosti, které měly „jen jedno oko uprostřed čela", „trup koně, ale hlavu berana", „lidskou hlavu s tělem lva", ale i „bytosti s lidskými tvářemi a koňskýma nohama". Další podrobnosti o tomto podivném zvěřinci se můžeme dočíst v díle historika Eusébia, čerpajícího z díla Egypťana Manéthóna, současníka ptolemájských králů. I ten však samozřejmě čerpal z mnohem starších historických pramenů a tak se tam můžeme dočíst: „…a oni plodili lidi s dvojitým okřídlením; k tomu také se čtyřmi křídly a dvěma obličeji a jedním tělem a dvěma hlavami, ženy i muže a dvě přirozenosti, mužskou a ženskou; dál potom lidi s kozími stehny a rohy na hlavě; ještě jiné s koňskýma nohama a jiné s koňským zadkem a vepředu s lidskou postavou; zplodili také býky s lidskou hlavou a psy se čtyřmi těly, jejichž oháňky měly tvar rybích ocasů; také koně se psí hlavou; a také jiné obludy a dračí zrůdy…"    Nejvyššímu tedy nezbylo, než všechno toto dílo „lidové tvořivosti" utopit a začít znovu.

Velmi zajímavou postavou židovských pověstí je Henoch, „král nad lidmi, který panoval přesně dvě stě třiačtyřicet let". Byl moudrý a celý svět přijímal jeho rady. Henoch byl mezi národy známý pod čtyřmi jmény: Saurid, Hermes, Idris a Henoch. Podle starých Egypťanů byl Henoch stavitelem Velké pyramidy. V díle Hitat Muhameda al Makrizi (1364 - 1442) se píše: „…první Hermes, nazývaný trojitý pro svoje vlastnosti proroka, krále a mudrce (je to ten, kterého Hebrejci nazývají Henoch, syn Jereda, syna Mahalela, syna Kenana, syna Enose, syna Šéta, syna Adama - budiž mu sláva - a to je Idris) četl ve hvězdách, že přijde potopa, dal vystavět tři pyramidy a v nich dal ukrýt poklady, učené spisy a všechno, o co se staral, že by se mohlo ztratit nebo zmizet, aby se ty věci chránily a dobře opatrovaly". Pyramidy byly postaveny „pod příznivě nakloněným souhvězdím, na němž se všichni shodli." …"Nato dal vybudovat v západní pyramidě 30 klenotnic z barevné žuly. Byly naplněny bohatými poklady, náčiním a sochami z drahocenných drahokamů, náčiním z ušlechtilého železa, jako nerezivějící zbraně, sklem, které je možné skládat, aniž by se přelomilo, pozoruhodnými talismany, rozličnými druhy jednoduchých a smíchaných léčiv a smrtelnými jedy. Ve východní pyramidě dal zobrazit různé klenby nebeské a planety a zhotovit obrazy, co jeho předkové vytvořili, k tomu ještě kadidla, kterými se obětovalo hvězdám, a knihy o nich. Také tam najdeme stálice co se v jejich období čas od času událo…Nakonec dal do barevné pyramidy přinést pozůstatky věštců v rakvích z černé žuly; vedle každého věštce ležela kniha, která popisovala jeho zázračné umění, životopis a dílo…Kromě toho tam nechal přenést i poklady z hvězd, které obdržel jako dary. Všeho dohromady bylo veliké, nespočetné množství". Dále je zaznamenáno, že král umístil pod každou pyramidu modlu (robota?), která případné vetřelce porážela různými zbraněmi. Jeden z těchto strážců „stál vzpřímeně a měl u sebe něco jako vrhací kopí. Kolem hlavy se mu obtáčel had, který se vrhl na každého, kdo se tomuto hlídači přiblížil. Další modla je popisována jako postava s široce otevřenýma blýskavýma očima, sedící na trůnu, rovněž s jakýmsi kopím. Kdo na ni pohlédne, není již schopen se pohnout z místa a zůstane jako zkamenělý dokud nezemře. Strážce ve třetí pyramidě k sobě přitahuje vetřelce neodolatelnou silou, až na něm ulpí a tak v jeho objetí zemřou.

Podle arabských pověstí al-Mamún nechal otevřít Velkou pyramidu a jeho lidé se dostali do místnosti, kde stály sloupy v lidské podobě, které byly zhotoveny ze zeleného kamene, jedné z odrůd malachitu…."Dopravili je k al-Mamúnovi a ukázalo se, že jsou uzavřené víkem. Když víko odstranili, objevili uvnitř mrtvolu muže ve zlatém brnění, posetém nejrůznějšími drahokamy. Na hrudi mu spočívala čepel meče bez rukojeti a vedle hlavy měl hyacintově rudý kámen velikosti slepičího vejce, který zářil jako oheň. …Pak vkročili do prostřední místnosti a objevili v ní troje máry zhotovené z průhledného zářícího kamene. Ležely na nich tři mrtvoly, každá zahalená do tří oděvů a vedle hlavy jim ležela kniha napsaná neznámým písmem….Al-Mamún rozkázal, aby bylo vyneseno vše, co bylo těchto prostorách nalezeno. Sochy (sloupy) však nechal strhnout a poté se brány jako předtím uzavřely".

Pro Araby znamená Idris totéž co „pramudrc" nebo „praotec", a pro židovské a křesťanské teology je Henoch sedmý z celkem deseti praotců, jeden z patriarchů před potopou. Henoch byl otcem Metúšelacha (Metuzaléma), který prý dosáhl věku 969 let. Ve Starém zákoně v knize Genesis je o Henochovi zmínka v celých pěti větách (5,21-24), kde se můžeme dočíst, že …"chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal". V hebrejštině slovo Henoch znamená „zasvěcený" nebo „znalý". V překladu z etiopské bible, která nebyla upravována západními církevními autoritami se můžeme dočíst, co sám Henoch zapsal : „V prvním měsíci 365. roku života, první den prvního měsíce, jsem byl já, Henoch doma sám … a zjevili se mi dva nadmíru velcí mužové, jaké jsem já na Zemi nikdy neviděl. Obličej jim zářil jako Slunce, jejich oči se podobaly hořícím pochodním a z úst jim vycházel oheň. Měli purpurové nohy, křídla jim zářila jako bohu a paže měli bělejší sněhu a takto ke mně promlouvali: Dodej si odvahy Henochu, vystoupíš dnes s námi na nebesa. A pověz svým synům a všem dětem ve svém domě všechno,co si zde na Zemi mají v tvém domě bez tebe počít, a ať tě nikdo nehledá, dokud tě Pán k nim opět nenavrátí." Henoch byl dopraven na nebesa a tam mu byli představeni různí „andělé". Obdržel přístroj na „rychlopsaní" a byl vyzván, aby zapsal všechno, co mu „andělé" nadiktují : „ Ó, Henochu, pohlédni na písmo nebeských tabulek, čti, co je na nich psáno, a všechno si důkladně zaznamenej." Tímto způsobem vzniklo tři sta šedesát knih, dědictví bohů, určené lidem. Po mnoha týdnech cizí bytosti dopravily Henocha opět domů, ale jen proto, aby se mohl se svými nejbližšími definitivně rozloučit. Henoch svěřil sepsané knihy svému synovi Metúšelachovi a výslovně mu uložil, aby knihy opatroval a předal dalším generacím:  „Tohle je písařem Henochem sepsané úplné učení moudrosti … a nyní, můj synu Metúšelachu, ti budu všechno vyprávět a všechno ti napíši. Opatruj, můj synu, knihy z ruky tvého otce a předej je následujícím generacím světa".

Podle Starého zákona prý Henoch beze stopy zmizel - Bůh ho k sobě povolal. Židovské pověsti jsou v tomto směru poněkud podrobnější : „ A stalo se to v téže době, kdy lidé seděli kolem Henocha a Henoch k nim promlouval. Tehdy lidé pozvedli zrak a spatřili oře, jak sestupuje s nebes a ten oř se prudce snášel k Zemi. Henoch k nim pravil: To kvůli mně sestoupil ten oř, nastal čas a den, kdy od vás odejdu a nikdy vás neuvidím". To lidé nechtěli dopustit a říkali: „S tebou půjdeme do míst, kam i ty jdeš, jenom smrt nás rozdělí". Když tedy trvali na tom, že s ním půjdou, už jim nic neříkal a oni ho následovali a také se už nikdy nevrátili. Tehdy se stalo, že Henoch na ohnivém oři a v ohnivém voze odjel do nebe". Když se Henochovi přátelé nevrátili, vypravili se ostatní na místo Henochova odjezdu : „A hledalo se na místě, odkud Henoch odcestoval do nebe. A když k tomu místu přišli, našli tam na tom místě plno sněhu pokrývajícího celou zemi a na sněhu byly veliké kameny jako sněhové koule. Tu si řekli vespolek: „Nuže odhrabme sníh a uvidíme, jestli ti lidé, kteří doprovázeli Henocha neleží pod sněhem. A odhrabali sníh a našli je tam ležet mrtvé. Hledali také Henocha, nenašli ho však, protože ten odjel do nebe…  Toto se stalo roku sto třináct života Lámechova, syna Metúšelacha, kdy Henoch odjel do nebe".

 

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (4641 | 38%)
Ne (3756 | 31%)
editor A.Radechovský , pomocný editor Daniel Škarda
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one