záhlaví.jpg

IV. Potopa světa

Potopa světa

             Součástí genetických pokusů na Zemi byla i potopa světa, která měla zlikvidovat všechno, co se nepovedlo a co bylo v rozporu s celkovým plánem stvořitelů a která se udála, jak víme ze starých sumerských a židovských textů 24 500 let př.n.l. (obr. 10 - Potopa světa). Jakou „kosmickou technologií" byla způsobena destrukce zemské vodní slupky, celosvětová potopa a následné doby ledové lze jen těžko odhadovat. Můžeme si ale dovolit spekulaci, že bylo použito asteroidu, který vnikl do Země v místech dnešního Tichého oceánu. Dopadem obrovského tělesa v řádu stovek metrů došlo k vyvržení pevného materiálu do prostoru na vzdálenost několika tisíc kilometrů a další miliardy tun matriálu včetně vody bylo zplynováno. Jako se šíří vlny po vodě od místa vhozeného kamene, šířily se tyto žhavé plyny okolo celé planety a zapalovaly vše, co jim přišlo do cesty. Jejich zničující účinek byl však do značné míry utlumen množstvím vody, dopadajícím na Zem ze zničené vodní slupky. Známý geolog Alexander Tollmann z vídeňské univerzity charakterizoval v roce l993 chronologický průběh celosvětové potopy jako častý dopad asteroidů či planetek, jím vyvolané zemětřesení, běsnící vulkanismus, globální požáry, zátopové vlny, globální noc, globální zima, přívalový déšť, sněhové bouře, intoxikaci životního prostředí, úbytek ozónu a slunečního záření. Ani zde není vyloučeno, že šlo o řízenou akci v rámci kosmického inženýrství. Tyto energetické fenomény způsobily na Zemi řadu drastických změn. Zhroucení ochranné vodní slupky vysoko nad zemskou atmosférou způsobilo globální potopu a celkové ochlazení zeměkoule. K dalšímu ochlazení došlo v důsledku naklonění zemské osy do současné polohy. Množství pevného materiálu a vodních par v zemské atmosféře způsobilo podstatné snížení intenzity slunečního svitu na zemský povrch. Nastala doba ledová. V průběhu těchto katastrofických událostí došlo také nejen k rozlámání tehdejší prapevniny PANGEA, ale byl rovněž odstartován posun Ameriky směrem na západ od Afrických břehů. V této době došlo i k zaplavení proláklin zemského povrchu v místech, kde dnes můžeme nalézt Středozemní a Černé moře. Pohyb amerického kontinentu západním směrem způsobil ztenčení zemské kůry mezi oběma vzdalujícími se kontinenty. U východních břehů Severní Ameriky se nacházela dávná Atlantida, přesně na západ od Héraklových sloupů (Gibraltar), jak to popsal řecký filosof Platón na základě dochovaných egyptských písemných památek. Egyptské slovo ATLANTI znamená zemi, oddělenou vodou. Že to nebyl jen tak ledajaký ostrůvek je zřejmé z jeho díla, kde se píše, že Atlantida byla větší než Malá Asie a Lýbie dohromady. To představuje Turecko s částí Černého moře, dnešní Blízký Východ a pobřeží severní Afriky. To byl v podstatě téměř celý tehdejší známý svět. Při posunu amerického kontinentu na západ však Atlantida svou polohou bránila vzniku teplého mořského proudění na sever, nutného proto, aby se severní polokoule stala obývatelnou. Obrovský pevninský blok byl z větší části pod ledem (doba ledová) nejen díky předcházejícím událostem, ale i proto, že vzdušné proudění teplého vzduchu od rovníku nestačilo dostatečně zahřát severnější části kontinentu. Jako drobnou ukázku si můžeme připomenout silné mrazy, které nás sužují, když k nám v zimě proniká tzv. kontinen-tální proudění od Uralu a z Moskevské pánve. Toto proudění je daleko studenější než arktické fronty, přicházející přes moře od severozápadu. Dostatečné ohřátí pevniny mohou zajistit jen mořské proudy, směřující od rovníku k pólům a opačně. V rámci veřejného zájmu, jak dnes říká-me, musela proto Atlantida ustoupit Golfskému proudu a umožnit tak rozvoj a kolonizaci Severní Evropy, ale i Ameriky. Neznámá síla zničila nejen Atlantidu, ale zároveň způsobila roztržení zemské kůry od severu k jihu a masivní výron magmatu v délce tisíců kilometrů. Tato událost se odehrála někdy kolem roku 8 500 př.n.l. Působením této síly - pravděpodobně asteroidu vznikla Severoamerická pánev o průměru asi 4 000 km, která byla okamžitě zalita mořem. Současně začaly vznikat Severní středoatlantický hřbet a Jižní středoatlantický hřbet, jejichž sopečná aktivita neustala dodnes. Teplý Golfský proud a podmořská sopečná aktivita měla za následek roztátí ledu, konec doby ledové a zvýšení hladiny oceánů. Pokračující mohutná vulkanická činnost pod hladinou vznikajícího Atlantického oceánu způsobila zrychlení procesu odsunutí Jižní Ameriky do Tichého oceánu, vyvrásnění mohutných pohoří na západě amerického kontinentu (vyzdvižení aztéckých měst do výšek kde nic neroste a obrácení toku Amazonky). Prudké oteplení vod Atlantického oceánu způsobilo roztátí ledu na pólech, čímž je možno světlit i nepochopitelnou středověkou, neznámo odkud překreslenou mapu Piriho Reise, ukazující Antarktidu bez ledu. Důkazem této teorie je i Grónsko, neboli Grünland, což v překladu znamená Zelená země. Význam tohoto názvu dokládá, že lidé tak pojmenovali tento ostrov v době, kdy byl skutečně zelený. Za uvažovaných 24 500 let od dopadu asteroidu do Tichého oceánu se mohla Amerika odsunout na současnou průměrnou vzdálenost 3 - 5 000 km při průměrné rychlosti 100 - 200 m za rok, což představuje přibližně 20 m za měsíc. Že je to možné, dokazuje výsledek měření po zemětřesení v prostoru ostrova Sumatry 26.12.2004, kdy bylo zjištěno, že se ostrov posunul o 36 m za den. Pohyb kontinentů byl pravděpodobně zpočátku rychlejší a postupně se zpomaloval až do vyrovnání pnutí v zemské kůře. Že na to „bohové" takové prostředky měli, dokazují staroindické písemné památky, popisující zbraně „bohů". (viz Války „bohů" a technika ve starověku ) Vlivem gigantických sil, vznikajících při pohybu kontinentů, se však nejednalo o plynulé změny, ale o prudké klimatické změny v jednotlivých podnebních pásmech. Sám Darvin byl udiven, že nalezl ve výšce 400 m ve Valparaisu na úpatí And v Chile mořské mušle, které nebyly ještě zvětralé. Kolik času však potřebují mušle, aby definitivně zvětraly? Miliony let, tisíce nebo spíše méně? Zříceniny pevnosti Tiahuanaco na jižní straně jezera Titicaca leží ve výšce 3 810 m. Město zaujímalo obrovskou plochu a bylo vystavěno z obrovských skalních bloků. Vědci (sir C.Markham - r.1910 a A.Posnansky - r.1945) se shodli na tom, že v dnešní době je plošina And nehostinná a téměř neplodná. S dnešním podnebím by nebyla schopna poskytnout útočiště velkému počtu lidí. Rovněž umělé terasy pro pěstování plodin, nejspíše kukuřice ve výšce 5 600 m jsou čirým nesmyslem, protože kukuřici v takové výšce nelze pěstovat. Existenci mořských korýšů zdokumentoval A.Agassiz. Jak se však mohou vyskytovat v nadmořské výšce 4 000 metrů? Rovněž chemický rozbor, prováděný v jezerech Titicaca, Poopó a Coipaga potvrdil, že jezera mají stejné chemické složení jako oceán. Ze všech těchto důkazů je zřejmé, že město Tiahuanaco bylo s jezery a s celým andským horským řetězcem vyzdviženo do současné výše v historicky nedávné době a že tento proces zažil člověk. Indiánské legendy praví, že „Černá stezka zakryla rudé Slunce … Neviděli už Slunce, ani Měsíc, ani hvězdy….zavládla temnota. Nad jejich hlavami táhla podivná zjevení. Z nebe padala vařící smůla a lidé pátrali v pološeru po potravě…..Veletok byl přerušen hřebenem hor. V širokém proudu se valil nyní na východ. Na jeho březích vyrostly nesmírné lesy. Ve východních oblastech říše zavládlo nesnesitelné vedro. Na západě, kde se vztyčily převysoké hory, se lidé ve výškách chvěli štiplavým mrazem." Někdy v této době došlo k odtržení Austrálie od Antarktidy, takže zde zůstala částečně zachována podivná předpotopní zvířata, která nikde jinde nežijí, zatímco moderní zvířata včetně dravců se na pevninu už nedostala. Tento závěr podporuje i moderní teorie, podle které se zátopová vlna potopy šířila od jihu na sever, takže Austrálie jako původní součást nynější Antarktidy zůstala ušetřena. Náraz meteoritu způsobil i prudké posunutí indické desky pod desku asijskou, což způsobilo vyvrásnění nejvyšších pohoří světa v oblasti Pamiru. Pro podporu této teorie hovoří podmořská mapa této oblasti. Uprostřed oceánu se nachází Centrální pacifická pánev, pokračující na jih Jihozápadní pacifickou pánví. Tento gigantický kráter je ohraničen Východopacifickým valem asi 2 000 km západně od pobřeží Jižní Ameriky. Podél západního pobřeží Severní Ameriky se táhne zlomové pásmo, tvořené šesti gigantickými zlomy, které pokračuje podél západních svahů Východopacifického valu až hluboko na jih k Antarktidě. Východní pobřeží Asie je naproti tomu charakterizováno hlubokými podmořskými příkopy, z nichž nejznámější jsou Aleutský, Kurilský, Japonský a Mariánský s hloubkami okolo 11000 km. (obr. 14 - Geologická mapa světa) Geofyzička I.M.Tibuleac zveřejnila v časopise „Science" zprávu (BdW, 23.3.1999), že v hloubce 800 km pod zemským povrchem uprostřed Tichého oceánu byl objeven obrovský kolos ve tvaru vzducholodě o průměru 130 km a délce 600 km. Zdá se, že pomalu klesá do nitra Země, není však vůbec jasné, jaká síla způsobuje jeho pohyb. Byla snad takto zaražena do zemského pláště bájná Lemurie? Jiný podobný blok má vězet uprostřed zemského pláště hluboko pod Bajkalským jezerem. Údajně byl součástí původního Mongolsko-ochotského oceánu, který odděloval dnešní Sibiř a Mongolsko. Byl prý zatlačen do hlubin Země při srážce sibiřské a mongolské kontinentální desky. Nebo to bylo jinak? Není bez zajímavosti, že v této oblasti je obrovský dinosauří hřbitov s tisíci a možná miliony zachovalých dinosauřích koster.

 

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (4643 | 38%)
Ne (3756 | 31%)
editor A.Radechovský , pomocný editor Daniel Škarda
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one