záhlaví.jpg

            Vznik planety Země

 

To, co nyní zjišťujeme o vesmíru pomocí nejmodernějších přístrojů, znali sumerští kněží už 3,5 tisíce let př.n.l. Co je tedy v sumerských eposech napsáno?

             Na počátku bylo Slunce, u něj byly dvě planety - Mumu (dnes Merkur) a Tiámat. Pak se vytvořily další planety nazývané Lahamu (Venuše) a Lahmu (Mars), dále Kishar (Jupiter) a Anshar (Saturn) - ten měl satelit Gaga. K nim se po nějaké době připojily Anu (Uran) a Ea (Neptun).

Jejich dráhy nebyly příliš stabilní, což měla na svědomí „planeta chaosu" Tiámat. Z hlubin vesmíru se ke vznikající Sluneční soustavě přiblížila "bludná planeta" - Nibiru/Marduk (názvy sumerský a babylonský). Nelze ovšem zatím ověřit v sumerských záznamech zda to bylo před 4 až 5 miliardami let, jak to uvádějí dnešní vědecké kapacity nebo daleko později, kdy už bychom se pohybovali maximálně v milionech,  ne-li pouze ve stovkách tisíců let. Planeta se do Sluneční soustavy, která se otáčela proti směru hodinových ručiček, řítila po směru hodinových ručiček, tedy proti pohybu planet na oběžné dráze kolem slunce. Průlet kolem Uranu dokonce způsobil, že z této planety byla vytržena hmota a z ní se vytvořily 4 satelity planety Nibiru/Marduk. Takovýto hrubý zásah do integrity planety způsobil i její náklon o 90° a tím i zcela netypický (valivý) způsob oběhu kolem Slunce. Její dráha se dále zakřivila do středu sluneční soustavy - k planetě Tiámat. Satelit Gaga byl odtržen od Saturnu a stal se planetou - Pluto (je to jediná planeta s jinou rovinou oběžné dráhy než mají planety zbývající). Gravitační síly způsobily, že se z vodní planety Tiámat odtrhly kusy hmoty a vytvořily 11 satelitů planety Tiámat. Největší z nich byl Kingu, který se od Tiámat odpoutal a byl na téměř planetární dráze. To ale se již blížil Nibiru/Marduk. Jeho satelity narazily do Tiámat, kterou silně poškodily a jejich 10 satelitů roztříštily a odrazily na extrémní oběžné dráhy - vznikly komety. A opět si můžeme položit otázku: náhoda nebo záměr? Vždyť i my dnes pro urychlování vypouštěných kosmických sond používáme gravitační sílu Slunce a planet v sluneční soustavě.

A Nibiru/Marduk? Ten se průletem stal planetou sluneční soustavy, ale s extrémně eliptickou dráhou. Jeden jeho oběh trvá údajně 3 600 let. Při svém dalším obletu se opět přiblížil k poškozené Tiámat a způsobil, že se  Tiámat rozlomila! Velký kus se sbalil do nové planety (včetně vodní hmoty), která zachytila satelit Kingu a vytvořila z něj vlastní oběžnici - vznikla Země a Měsíc. Protože část vodních par se udržela vysoko nad Zemí ve formě vodní slupky a  působila na planetě skleníkový efekt, mohl se později život na Zemi rychle rozvíjet a to i v gigantických formách. Vodní slupka okolo Země je často zpochybňována a proto teď trochu odbočíme.  Při pozorném čtení Bible však na tento fenomén narazíme:  " Dalším důkazem jsou i současné vědecké poznatky. Vědci hovoří o pradávné pevnině Pangea, což nebylo nic jiného, než současné světadíly, sražené do jedné pevniny. Na takové pevnině ovšem muselo vládnout surové kontinentální podnebí, něco jako doba ledová, protože okolní moře ji celou nestačilo ohřívat. Na druhou stranu však tato pevnina však musela mít velmi teplé klima, aby zde mohli žít dinosauři. Jejich kostry jsou nacházeny ve všech současných světadílech, ve všech zeměpisných šířkách. Tak kde je tedy řešení? Řešení spočívá v tom, co říká Bible, že Země byla umístěna do jakéhosi „skleníku", který zajišťoval, že na každém místě zeměkoule byla stejně příjemná teplota.

Nicméně, vraťme se zpět na začátek. Zbytek Tiámat se rozpadl na tisíce kousků, které se začaly pohybovat kolem Slunce - to jsou dnešní Asteroidy mezi Marsem a Jupiterem. Potom už zbývala jen „maličkost" - přemístit Zemi na novou oběžnou dráhu blíže ke Slunci. Dnes je známý fakt, že dráha řady asteroidů, které se čas od času nebezpečně přiblíží k Zemi, začíná právě v pásmu Asteroidů. Přemístila se Země na své současné místo po podobné dráze?

Tento kosmogonický výklad je obsažen na klínopisných babylonských tabulkách a při dobré vůli najdeme některé náznaky a citace i ve Starém Zákoně. Planeta Nibiru/Marduk, také je nazývána Planetou křížení a označována symbolem kříže. Proto je symbol kříže znám už dlouho před nástupem křesťanství.

Dnešní rozvoj astronomie se zdá tuto teorii podporovat - složení asteroidů odpovídá složení Země, jejich nepravidelné tvary hovoří pro katastrofický vznik. Vlastnosti Neptunu a Uranu rovněž odpovídají jejich charakteristice v sumerských legendách - vodní (z kapalných plynů tvořené) planety!

Jak ovšem mohli Sumerové tuto kosmogonickou teorii znát? Náznak nám dává jejich číslování planet. Země je označována číslem 7, Mars 6 a Venuše 8. Na tabulkách, vykopaných v Mezopotámii, rozpoznáme Mars jako hvězdu se 6 cípy, Venuši se sedmi cípy a Země má znak, složený ze 7 teček. Nesmyslné? Pro nás ano, ale pro někoho, kdo se seznamoval se Sluneční soustavou zevně nikoliv. Nejvzdálenější planeta Pluto byla první, kterou na své cestě do sluneční soustavy viděl, Neptun druhý, Uran třetí, Saturn čtvrtý, Jupiter pátý, Mars šestý, Země sedmá, Venuše osmá a Merkur devátý!

A jak mohli Sumerové znát Uran, Neptun a Pluto? Vždyť byly objeveny až v 19. a 20. století? Pokud jim to ovšem někdo, kdo věděl, řekl - proč ne? A ještě jednu otázku je možno zodpovědět. Všechna stará náboženství znala 12 hlavních bohů a přiřazovala jim sluneční tělesa. Tedy skutečně musela být povědomost o 9 planetách plus Slunce a Měsíc. To je jedenáct těles.

Co s dvanáctým bohem? Jestli ovšem započítáme planetu Nibiru/Marduk máme dopočítáno! Pokud někdo poučoval Sumery (první civilizovaný národ světa o kterém máme zatím nejucelenější poznatky) o kosmogonii, je jasný i vznik bohů.

Předpokladem je, že na planetě Nibiru/Marduk vznikl život a měl náskok proti vzniku života na Zemi. Inteligentní bytosti zde byly o miliony let dříve než na Zemi. Problém prapodivných životních podmínek na planetě, která je po většinu svého obletu Slunce mimo námi uznávaný životodárný pás relativně malé vzdálenosti od Slunce, může být vysvětlován existencí optimálního vnitřního tepla planety.

Jak je možné, že tak malý asteroid způsobil takové změny ve Sluneční soustavě? Odpověď je nutno vydedukovat z toho, co se stalo. Buď se tedy nejednalo o asteroid, ale o pořádně velkou planetu s velkou gravitací a tedy neovladatelnou nebo o obrovský řiditelný kosmický komplex. Vezmeme-li v úvahu velikost této planety, jejíž průměr je uváděn přibližně 1/3 až 1/2 našeho Měsíce, můžeme uvažovat i o tom, že by se mohlo jednat o umělé těleso. Proč by nemohla vyspělá civilizace postavit obří kosmickou loď opticky zvětšenou přiměřeně velkými „plachtami" sloužícími pro pohon „slunečním větrem", která by byla schopna pohybovat se vesmírem po předem vypočtené dráze? Nebo snad je jednodušší pohybovat malou planetou? Zajímavé je také tvrzení, že planeta Marduk si vytvořila 4 satelity, kterými pak „zaútočila" na Tiámat. Jestliže „bohové" cestovali vesmírem a měli tak mocné zbraně, které mohly roztrhat planetu působili ve Sluneční soustavě s největší pravděpodobností cílevědomě.

Z tohoto zorného úhlu bychom se potom mohli dívat na všechny následující katastrofy, o kterých dosud věda tvrdí, že jsou to náhodné přírodní jevy (pád meteoritů). Jestliže ze všech písemných památek vyplývá, že potopa byla způsobena záměrně, můžeme předpokládat, že vše, od začátku do konce byl (nebo je ?) záměr.

Že byl svět stvořen za 7 dní vypadá mírně řečeno nevěrohodně. Běžný čtenář bible automaticky předpokládá, že se jedná o 7 dní pozemských. Pokud si ale představíme, že výraz „den" znamená pouze pravidelně se opakující cyklus, zbývá potom už jen určit, jaká oběžná doba byla použita pro tuto jednotku. Židovské pověsti z pravěku uvádějí, že jeden den boží trvá 1 000 dní pozemských. Ve vesmíru by ale pravděpodobně bylo možno nalézt i jiná časová měřítka. Obdobně je nutno použít jiná než pozemská měřítka i pro posuzování inteligence, délky života a možnosti např. vytváření gigantických silových polí nebo jiných forem energie. Vždyť i jeden z vědců starověku, Archimédes ze Syrakus, prohlásil: „Dejte mi ve vesmíru bod a pohnu zeměkoulí". Když Jules Verne psal o dělostřeleckém náboji, schopném zničit celé město, až do okamžiku zničení Hirošimy to každý považoval za čirou fantazii.

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (4641 | 38%)
Ne (3755 | 31%)
editor A.Radechovský , pomocný editor Daniel Škarda
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one