záhlaví.jpg

II. Sluneční soustava

II. Sluneční soustava


 Pro představu a především pro komfort čtenáře je zde zařazeno i několik nejdůležitějších údajů o naší sluneční soustavě, tak jak je předkládá současná věda. Informovanému čtenáři doporučuji tuto kapitolu přeskočit, protože další kapitoly jsou jistě mnohem záživnější.

Sluneční soustava je tvořena devíti planetami, Sluncem a Měsícem tak, jak je všichni známe a předpokládanou dvanáctou planetou, (Sumerové započítávali i Slunce a Měsíc) Mardukem.

Planety Sluneční soustavy se dělí na takzvané vnitřní nebo také skalnaté a vnější, nazývané též plynné. Obě tyto skupiny planet jsou odděleny pásem asteroidů, což je vesmírná tříšť, zbylá po rozbití planety, která byla dříve na tomto místě. Když nedávno vědci prováděli jakýsi „vesmírný audit" , zjistili, že z této tříště by se planeta složit nedala, protože je jí málo. To také podporuje dále následující hypotézy o vzniku Země.

 

Planeta Merkur je nejblíže Slunci, ale je „chladnější" než Venuše, protože nemá atmosféru, která by zachycovala teplo. Je to velmi stará planeta, a protože má velmi mnoho kráterů, připomíná měsíc.

Planeta Venuše je velmi nehostinným světem. Oxid uhličitý způsobuje na planetě skleníkový efekt, takže na povrchu planety je vysoká teplota. Venuše, stejně jako Země, má velmi málo kráterů, což dokazuje, že je velmi mladou planetou.

Planeta Země má mezi všemi planetami opravdu výjimečné postavení. Především  je v optimální vzdálenosti od Slunce. Má vodu, která tvoří 70% zemského povrchu. To znamená, že jako jediná planeta poskytuje podmínky k přežití inteligentního života. Stáří Země se udává na 4,5 miliardy let. Země nemá tvar koule a proto se pro její tvar vžil výraz „bramboroid". Je totiž v oblasti Tichého oceánu poněkud prohnutá dovnitř.

Planeta Mars  má s naší Zemí hodně podobného, jako například roční doby nebo délku dne (24hod.,37min.). Atmosféra Marsu je z 95% tvořena oxidem uhličitým. Mars má i dvě hemisféry. Jižní hemisféra je starší a je poseta řadou kráterů. Severní je mladší a je pravděpodobně sopečného původu. Mars má dva měsíce Phobos a Deimos (Strach a Hrůza). Vypadají jako asteroidy o průměru 12 a 21 km. Na povrchu planety byl objeven geologický útvar ve formě lidské tváře s velmi pravidelnými obrysy.

Planeta Jupiter  je první ve skupině vnějších planet a je obrem Sluneční soustavy. Kdyby jeho hmotnost byla ještě větší, mohl by se stát i hvězdou. Kolem své osy se otočí každých 10 hodin.

Planeta Saturn je rovněž obrem ve Sluneční soustavě, ale jeho hustota je menší než hustota vody. Saturn je výjimečný svými prstenci, které jsou tvořeny prachem a kousky ledu.

Planeta Uran  je podstatně menší než obě předcházející planety a je tvořena plyny.

Má jiný sklon než ostatní planety, takže místo obíhání kolem Slunce se jakoby valí, přičemž střídavě ukazuje své dva póly.

Planeta Neptun  je ještě o něco menší než Uran, ale jinak si jsou dosti podobné svou velikostí a dalšími charakteristikami. Planeta je tvořena plyny, pohybujícími se rychlostmi až 2000 km/hod. Obě planety byly prozkoumány sondou Voyager 2.

Planeta Pluto  je nejvzdálenějším a nejmenším tělesem sluneční soustavy. Nedávno byl její status planety zrušen.

 

Měsíc je jediná přirozená družice Země. Všechny ostatní planety mají podstatně menší měsíce než je jejich objem a hmotnost. Díky své velikosti a tím i gravitační síle způsobuje Měsíc m.j. i příliv a odliv v mořích a oceánech. Měsíc nemá vodu ani atmosféru. Doba jeho oběhu kolem Země je shodná s rychlostí jeho rotace, takže vidíme neustále  jeho jednu stranu.

Pro větší názornost při následujících úvahách si můžeme zeměkouli s průměrem přibližně13 000 km představit jako glóbus o průměru 1,3 m. Potom nejvyšší hory a nejhlubší mořské prolákliny s hloubkou okolo 10 km by představovaly téměř nepostřehnutelné vrypy o hloubce 1 mm. Znamená to, že žijeme na našem globusu pouze v rozmezí 2 milimetrů. Lidskou populaci je možné si představit co do velikosti jako bakteriální povlak na našem jazyku. Tak velice subtilní je náš životní prostor .

            Sluneční soustava by ovšem nebyla úplná bez Slunce. Slunce vzniklo asi před 4,6 miliardami let a bude svítit ještě dalších přibližně 7 miliard let. Stejně jako všechny hvězdy hlavní posloupnosti i Slunce září díky termonukleárním reakcím v jádře. Povrch se neustále mění, vznikají a zanikají sluneční skvrny, protuberance, erupce i jiné sluneční útvary. Slunce ovlivňuje ostatní tělesa Sluneční soustavy nejen gravitačně, ale i zářením v širokém spektru vlnových délek, magnetickým polem i proudem nabitých částic. Vzhledem k poměru hmotnosti Slunce a ostatních planet Sluneční soustavy mohou proto malé změny v činnosti Slunce způsobit závažné ovlivnění především života na Zemi. Slunce je hvězdou průměrné velikosti a ani  jeho poloha v naší Galaxii není nijak výjimečná. Leží asi v 1/3 průměru disku Galaxie (cca. 30 000 světelných let od jejího středu). Energie vyzařovaná Sluncem vzniká při termonukleárních reakcích v jeho jádru. Každou sekundu se přibližně 700 milionů tun vodíku přemění na 695 milionů tun hélia a zbylých 5 milionů tun hmotnosti se přemění na energii (96% elektromagnetické záření, 4% odnášejí elektronová neutrina). U Země je tok sluneční energie 1,4 kW/m2. Hmotu Slunce tvoří převážně vodík, v menší míře helium a stopové množství dalších prvků. Hustota sluneční hmoty je v centru velmi vysoká (až desetinásobek hustoty olova - 130 g/cm3) a směrem k povrchu klesá až na 0,001 g/cm3. V průměru je však Slunce jen o něco hustší než voda. Celé sluneční těleso rotuje, avšak vzhledem k jeho plynnému charakteru je rotace rovníkových vrstev rychlejší než rotace pólů. Slunce má výrazné magnetické pole, do kterého je ponořena celá Sluneční soustava.

 

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (4635 | 38%)
Ne (3754 | 31%)
editor A.Radechovský , pomocný editor Daniel Škarda
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one